Pomáhám studentům vyrazit za dobrodružstvím, které jsem sama prožila.

Tereza a její láska k cestování

Tereza má velmi blízký vztah k cestování už od raného dětství. S rodiči často objevovala nové země a kultury, což v ní probudilo touhu poznávat svět. Angličtinu se začala učit už ve školce a brzy si ji zamilovala, od té doby se v ní s nadšením neustále zdokonaluje.

První samostatnou zkušenost ze zahraničí získala na střední škole během dvoutýdenního programu ERASMUS+ v Londýně, kde pracovala v neziskové organizaci. Po této zkušenosti už věděla, že by se jednou ráda přestěhovala do zahraničí na delší dobu, aby získala nové životní i pracovní zkušenosti a dále rozvíjela svou angličtinu.

Její vysněnou destinací byla vždy Austrálie, než se však vydala na druhou stranu zeměkoule, rozhodla se nejprve „natrénovat“ život v cizině v irském Dublinu, kde pracovala jako číšnice a barmanka v restauraci. Tato zkušenost pro ni byla nesmírně obohacující, možnost pracovat a žít v multikulturním prostředí, potkávat lidi z nejrůznějších koutů světa a sdílet s nimi stejnou vášeň pro cestování ji naplňovala a posilovala v jejím snu vyrazit ještě dál.

O několik let později si Tereza svůj sen skutečně splnila a odletěla do Austrálie, kde strávila 3 roky svého života, které považuje za jedny z nejkrásnějších. Austrálie ji okouzlila nejen svou přírodou, volností a pohodovou atmosférou, ale i životní filozofií lidí, kteří umí žít přítomným okamžikem. Pobyt na Gold Coast jí přinesl nejen jazykový posun, ale také hlubší sebepoznání a nový pohled na život.

Ačkoli Tereza původně plánovala zůstat v Austrálii delší dobu, život jí připravil jinou cestu. Po návratu domů chtěla proto Tereza své zkušenosti a nadšení pro cestování předávat dál, a tak se stala součástí týmu Tutuki, kde pomáhá studentům plnit jejich sny o pobytech v zahraničí. Sama nejlépe ví, jaké to je překonat první obavy, vyrazit do neznáma a vrátit se domů s nezapomenutelnými zážitky i novým sebevědomím.

Nejodvážnější cesta

Asi nejvíc dobrodružný výlet jsem podnikla sama v campervanu podél východního pobřeží Austrálie. Předtím jsem strávila čtyři měsíce v australském outbacku, kde jsem hlídala děti jedné rodiny, která bydlela doslova uprostřed ničeho. Nejbližší město bylo tisíce kilometrů daleko, což znamenalo dlouhou izolaci od civilizace.

Původně jsem doufala, že se někdo připojí na mé další dobrodružství, ale nikoho jsem nesehnala. Nechtěla jsem však o cestu přijít, a tak jsem se rozhodla vyrazit sama. Moje heslo zní: kdybych pořád čekala na někoho, jestli se ke mně přidá, nikdy bych se nikam nepodívala. A tak jsem se vydala v Cairns do půjčovny campervanů (nikdy v životě jsem campervan neřídila a ani tak dlouho sama nebyla na cestě) převzala jsem klíčky a vydala se na cestu. Cílem byl Gold Coast, věděla jsem ze mě čeká ujet 2000km a měla jsem to v plánu stihnout během 14 dní. Plán jsem měla hrubý, věděla jsem na jaká místa se chci podívat, ale neplánovala jsem vše detailně, jelikož jsem chtěla mít trošku dobrodružství. Spoustu lidi se mě ptá, jestli jsem se sama takhle nebála. A upřímně, nijak mě taková myšlenka nenapadala, strašně jsem se těšila a to dělalo celou cestu nezapomenutelnou.

Bylo to trochu riskantní, projížděla jsem a kempovala na místech, kde nebyl žádný signál, často úplně mimo civilizaci. Kdyby se mi něco stalo, horko těžko bych se domohla nějaké pomoci. Ale na to jsem vůbec nemyslela a podobné scénáře si do hlavy nepouštěla. Trochu mi však zatrnulo jednu noc, kdy jsem kempovala právě na takovém místě a byla úplně sama. Když jsem najížděla do kempu, sjela jsem kolem do jakési díry a najednou začala kola hrabat v písku – chvíli jsem se nemohla dostat ven. V ten moment jsem lehce litovala své lehkomyslnosti, ale zachovala jsem chladnou hlavu a po několika pokusech se mi nakonec podařilo vyjet.

Zbytek výletu proběhl bez komplikací a já úspěšně dorazila na Gold Coast. Ten pocit, že jsem to zvládla, mi dodal sebevědomí a můžu říct že to byl jeden z mých nejvíce užitých výletů.

Nejlepší práce

Za svůj život jsem vyzkoušela mnoho prací, většinou v oblasti pohostinství a cestovního ruchu. Moje nejoblíbenější pozice však byla stoprocentně práce baristky. Pracovala jsem jako baristka celé tři roky v Austrálii a milovala jsem na té práci úplně všechno.

Jsem extrémní milovník kávy, takže už jen to, že jsem byla přímo u zdroje, byl první bonus. Navíc jsem ranní ptáče, a protože den v Austrálii začíná velmi brzy, kavárny často otevíraly už v pět ráno, a to mně vůbec nevadilo. Atmosféra kavárny a vůně čerstvě namleté kávy byly prostě moje.

Australani jsou navíc neskutečně milí, pozitivní a komunikativní, takže jsem ve své kavárně znala zákazníky jménem, věděla jsem o jejich životech, byli jsme takovou malou rodinou. Navíc mě bavilo zdokonalovat se ve svém latte art.

A jeden z nejpříjemnějších bonusů? Protože jsme začínali brzy, končili jsme taky brzy. Ve dvě odpoledne mi končila směna a celý den před sebou – takže surfboard do ruky a hurá na pláž! 🙂

Nejnebezpečnější okamžik

Nejnebezpečnější okamžik, který jsem zažila, nastal, když mi v Austrálii vyhřezla plotýnka. Bolesti mi postupně ztěžovaly pohyb a každodenní činnosti, takže jsem se musela rozhodnout pro návrat domů a podstoupit operaci páteře. I když to znamenalo ukončit můj pobyt v Austrálii, bylo to správné rozhodnutí pro mé zdraví a postupné uzdravení. Celou situaci jsem brala jako výzvu a příležitost naučit se být trpělivá a pečovat o sebe. Zároveň mi tato zkušenost ukázala, jak důležité je naslouchat svému tělu a věnovat pozornost svému zdraví, než se pustím do dalších dobrodružství. 🙂